Rozhovor s Markem Ebenem k 300. vydání pořadu
Pořad Na plovárně má za sebou třístý díl, a tak se už dnes dá směle označit za televizní stálici. Když před léty startoval, napadlo vás, že by se mohlo natočit 300 dílů?
Kdyby mi někdo řekl, že natočíme 300 dílů, nevěřil bych tomu. Dokonce i po celý první rok jsme vysílali jednou za čtrnáct dní, protože týdně jsem si na to netroufal a taky jsem si nebyl jistý, jestli se najde tolik kvalitních hostů. Jenomže pak se ukázalo, že úžasných osobností je tady spousta a že divákům je úplně jedno, jestli jsou to celebrity nebo lidi, které vidí na obrazovce poprvé. A kupodivu, největší dopisový ohlas měli právě ti, které před vysíláním skoro nikdo neznal. Pokud jde o tu dlouhotrvající oblibu, na kterou jste se ptal, samozřejmě že mne to nesmírně těší, ale zásluhu na tom mají právě hosté, protože ten pořad je o nich, ne o mně. |
Je nějaký host, kterého jste Na plovárnu nestihli pozvat, a je vám to líto?
Nestihli jsme třeba režiséra Evalda Schorma nebo Bohumila Hrabala – to by byli oba úžasní hosté, aspoň si myslím. Ale na druhé straně se nám podařilo natočit spoustu těch, kdo už nejsou mezi námi, jako třeba Miroslava Horníčka, Vlastimila Brodského nebo malíře Vladimíra Komárka a Josefa Jíru. Je to smutné, ale z té třístovky plovárenských hostů už jich je na pravdě Boží dvacet. |
S kým byste se nejraději Na plovárně setkal znovu?
Určitě s lady Luisou Abrahams, golfistkou, se kterou jsme točili, když jí bylo jednadevadesát a pořád ještě hrála! To byla dáma s tak odzbrojujícím smyslem pro humor, že se na to nedá zapomenout. |
Často se svými hosty mluvíte v cizích jazycích. Vzpomenete si na nějaké vtipné nedorozumění nebo vzájemné nepochopení?
Jistě, to se mi v zápalu boje stává. Když jsme točili rozhovor s dirigentem a pianistou Vladimírem Askhenazym, chtěl jsem se ho zeptat, kolik vlastní klavírů, jenomže místo slova „own“, což je vlastnit, jsem použil sloveso „owe“, což je dlužit. Vůbec jsem si toho nevšiml, až když jsme točili český překlad, bylo vidět, jak na chvíli znejistěl, co tím jako myslím, pak pochopil, že se český trouba spletl, a noblesně to přešel. |
Který z hostů Na plovárně byl podle vás největší osobnost?
To se dá opravdu těžko říct a nerad bych to dělal, bylo tam tolik výjimečných lidí, že mezi nimi budete velmi obtížně hledat někoho největšího. |
Stalo se někdy, že vám nějaký host odmítl pozvání jít k vám na Plovárnu?
Samozřejmě, tak třeba Paul McCartney nechtěl, Phil Collins nechtěl, Sean Connery nechtěl a taky nechtěl Bruce Willis. Ale to není nadsázka, my jsme se opravdu o všechny pokoušeli, protože co kdyby, že? Ale i na domácí půdě jsme občas někoho nepřemluvili, ale nebudu jmenovat, aby to nevypadalo, že přes média vydírám. Nicméně, úplně to chápu, taky to každému nemusí vyhovovat. |
Přihodilo se vám někdy, že jste si s některým hostem takzvaně nesedl?
Tu a tam ano, ale myslím, že o tom ti dotyční nevědí, aspoň doufám. Ale taky bývám na tenkém ledě s některými tématy, třeba s chemií a fyzikou, to mi bývá úzko. Když jsem dělal rozhovor s panem profesorem Zahradníkem, chytil jsem se až v momentu, kdy zmínil mezi různými sloučeninami polyetylénový pytlík. To jsem se velice zaradoval, ale jen na chvíli. |
Vzpomenete si, na kterého hosta z Plovárny jste se připravoval nejpečlivěji a nejdéle?
Asi na dalajlámu, to jsem měl skoro posvátnou hrůzu, abych to nezvoral, ale on je naštěstí tak obyčejný, nenadělaný, žádný supermystik, kterého byste se nemohli zeptat, co měl k snídani. Naopak – oběma nohama na zemi a s velkým smyslem pro humor. Nicméně, jenom ty materiály k němu jsem četl skoro týden a většinou jsem usnul obložen papíry o meditaci. |
Máte větší trému, když máte dělat rozhovor se zahraniční hvězdou?
Určitě. Přece jenom v té angličtině nejsem tak doma a taky ten host ze zahraničí netuší, jestli to bude nějaký investigativní rozhovor, a chvíli to trvá, než ho přesvědčíte, že vám jde spíš o to, co dokázal, než jaký má majetek a kolikrát se rozvedl. |
Sledujete soutěž O korunu krále Karla, volné pokračování soutěže O poklad Anežky České, kterou jste uváděl deset let? Jak se vám líbí?
Přiznám se, že jsem vlastně viděl jen kousek prvního dílu, kterého jsem se zúčastnil. Myslím, že to bude chvilku trvat, než si lidi zvyknou na novou podobu pořadu, ale zvyknou si. Ono to není nic snadného navazovat na formát, který byl na obrazovce deset let, ne každý má rád změny, ale časem jim většinou přijde na chuť. Rozhodně je moc dobře, že tu takový pořad zase je a držím všem, kdo ho dělají, palce. |
Sledujete dneska ještě předávání cen TýTý? Jak na své roky s touhle anketou vzpomínáte?
Samozřejmě že sleduji a taky tam často chodím. TýTý je pro mne srdeční záležitost, je to pořad, kterému za mnoho vděčím, a taky jsem v něm prožil kus televizní historie, vždyť když jsme začínali, nebyla ještě ani Nova a to mediální prostředí vypadalo úplně jinak než dnes. Vzpomínám na to rád – na ty schůzky s režisérem Ivo Paukertem, který byl pro mne jako moderátora naprosto ideálním partnerem. Tedy – zkraje to byl vztah spíš otce se synem, já jsem toho o showbyznysu moc nevěděl a on už byl lety zocelený profesionál, ale časem se z toho vyvinulo, troufám si říct, krásné přátelství. Ivo mi dal dvě věci – důvěru a prostor. Co víc si moderátor na place může přát. |
Mám ten pocit, že umíte vést rozhovory takovým způsobem, že se baví nejen diváci, ale v první řadě vaši hosté. Jak to děláte?
Kéž byste měl pravdu, to je totiž něco, o co se pokaždé snažím, aspoň na chviličku svého hosta něčím pobavit, protože to znám z vlastní zkušenosti, jak dostáváte pořád stejné otázky, tak když přijde nějaká jiná, trochu svěží, to je taková radost, že můžete odpovídat na něco, co jste už stokrát neříkal. |
Řada televizních pořadů má jepičí život. Vy jste spojen s formáty, které jsou a byly vzácně trvanlivé. Připomeňme TýTý, O poklad Anežky České nebo Festivalové vteřiny. Čím si to vysvětlujete?
Já nevím, ale máte pravdu, já se moc těžko rozhoduji, než někam vlezu, ale když už tam vlezu, většinou tam dlouho vydržím. A to neplatí jen o pořadech – třeba ženatý už jsem pětadvacet let. |